THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Tak tento film čekal na Dannyho Boyla celý život“, chtělo by se parafrázovat slova hlavního hrdiny nového snímku tohoto anglického režisérského podivína. Šťastný konec pětidenního nedobrovolného vězení uvnitř skalní prolákliny, z něhož se za cenu maximálního vypětí dokázal vysvobodit outdoorový dobrodruh Aron Ralston, nadchnul před léty celou Ameriku a že se mu dostane filmového zpracování, bylo víceméně jen otázkou času.
Ono se ale to lehce řekne, natočit srdceryvný příběh o síle lidského ducha a vůle a pěkně si tak zpracovat diváka pro zdrcující happyend. Jenomže vše, co se děje před ním už skýtá riziko kompletního vylámání zubů i pro nejednoho talentovaného režiséra. Jak pojmout snímek, jenž se prakticky na celé své ploše nepohne ze stísněného prostředí pouštního kaňonu? Danny Boyle měl očividně určitou představou už nějakou dobu, když se na jeho realizaci připravoval celé 4 roky. Autor těchto řádků nikdy nepatřil k obdivovatelům filmařského stylu tohoto manchesterského rodáka a ani úvod jeho dalšího špektáklu nedával příliš mnoho nadějí tento názor jakkoli korigovat.
Explosivní moderní soundtrack, bleskové střihy, dělení obrazu na 3 části. Vše řemeslně zvládnuto na výbornou a zároveň i ideální jako reklama na bezstarostný život vyplněný adrenalinovými atrakcemi. Samoúčelná exhibice? Možná, ale jak ukáže pozdější dění, tak i tento dynamický úvod má svůj smysl. Hlavní hrdina totiž patří k těm, kteří neváhají využít jedinou volnou chvíli k opuštění rušného velkoměsta a oddávání se aktivním prožitkům v divoké přírodě. Zkušenost a dokonalá znalost prostředí, s jakou se například vrhá do temných hlubin jeskynních jezírek, má však i svoji odvrácenou stranu. Sebejistý frajírek, kterého jen tak něco nepřekvapí, však jednoho dne tvrdě narazí.
Informací o tom, co se během oněch osudních více než pěti dní dělo, měli tvůrci určitě dost. Mohli je načerpat od samotného Ralstona, jenž tuto svoji misi díky činu, ke kterému by se odhodlal zřejmě jen málokdo z nás, nakonec přežil a taktéž měli možnosti prohlédnout si videozáznam, zachycující celou tuto neuvěřitelnou zkušenost. Otázka tedy hlavně zněla, jak si režie poradí s pocity zoufalého člověka, frustrovaného pomalým umíráním a bez jakékoliv naděje svého nalezení uprostřed skal a pouště.
Ať se na výsledek díváme z jakéhokoliv úhlu pohledu, stojí to za to. Boyle sice i v dalším průběhu nešetří střihy, flashbacky a „halucinogenními“ vložkami, ale všechnu tuto obrazovou divočinu dokáže udržet pohromadě a podřídit jednomu celku. Stísněnost skalního masivu, paradox situace, kdy o uvěznění člověka rozhodla jedna jediná chybička a taktéž čím dál pomaleji ubíhající čas, který zbývá do očekávaného konce. Kombinace snových vizí a myšlenkových pochodů umírajícího, který rekapituluje svůj život a rekonstrukce již zmiňovaných sekvencí natočených Ralstonem, dává vskutku funkční a divácky atraktivní podívanou.
Zároveň však i podívanou, kterou si v některých momentech prožijete doslova celým tělem. Míra fyzického a hlavně psychického utrpení je zachycena skutečně až na doraz a kromě přímočarého naturalismu v jistých scénách, má na tom svůj obrovský podíl i strhující nasazení Jamese Franca. Ten svoji roli získal ze souboje hned několika renomovaných hereckých jmen (např. Boylův oblíbenec Cillian Murphy) a že si nakonec vysloužil i Oscarovou nominaci, je už jen přirozeným završením tohoto šťastného tahu.
Lákadlu melodramatického nádechu se sice nevyhnul ani tento snímek (nevyřešený vztah s rodiči), ale míra této dimenze jeho děje naštěstí nedokáže strhnout celkově provedení tímto směrem. Koneckonců, způsob, jakým hlavní hrdina přežil a co vše tomu dokázal obětovat, si žádá i jiný druh diváckých emocí, než je pouze jen údiv a znechucení z drsných naturalistických scén. Ty ale „127 hodin“ z diváka neždíme násilím, a to ani v momentě, kdy během závěrečné scény zazní náladotvorná hudba ve filmech osvědčených SIGUR RÓS. Danny Boyle zkrátka natočil snímek, na který se dá pohlížet stejně tak jako na brutální adrenalinovou jízdu se šťastným koncem, tak i jako na jeho typickým stylem pojatou oslavu lidské síly a schopnosti přežít.
Co se stane, když vám obrovský kámen zavalí ruku a vy zůstanete úplně sám uprostřed hlubokých skal? 127 hodin vám to poví a vězte, že to nebude příjemná podívaná.
8 / 10
Vydáno: 2010
Vydavatel: Fox Searchlight Pictures
Stopáž: 94 min.
127 HOURS
[USA 2010, 94 min.]
Režie: Danny Boyle
Scénář: Danny Boyle, Simon Beaufoy
Námět: Aron Ralston (podle knihy "Between a Rock and a Hard Place")
Kamera: Enrique Chediak, Anthony Dod Mantle
Hudba: A.R. Rahman
Hrají: James Franco, Amber Tamblyn, Kate Mara, Lizzy Caplan, Clémence Poésy, Treat Williams a další...
Premiéra v ČR/SR:
03.02.2011 / 03.02.2011
Byla to hodně dobrá podívaná, vůbec ne nuda, jak někdo píše. Krásná příroda, adrenalin a pak bum... už čekáme a sledujeme, jakpak se z toho náš hrdina dostane. Fakt se na to dívalo moc dobře, ani jednou jsem si neřekl, že už by měl být konec. Je to hodně dobrá oneman show, výborná práce režiséra. PS: Klobou dolů před tím horolezcem, když to i po tomhle incidentu dělá dál.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.